Štěpán Kučera: Alžírské arabesky

Když autor pobýval v Alžíru, kde se chystal k vydání jeho román Největší lekce dona Quijota, napsal tam Alžírské arabesky. Nápaditě i zábavně v nich krouží na pomezí cestopisné reportáže, autofikce a beletrie, inspiraci našel také v orálním vypravěčství. K rozhovorům s tamními obyvateli přidává i mikropovídky a črty, písňové texty či úryvky z knih. Mozaiku spojuje téma jednoho města, v němž autor ohledává alžírskou společnost a kulturu. Představuje různá období, od pravěkých jeskynních maleb v pohoří Tassili, přes berberskou a arabskou tradici, éru osmanské a později francouzské nadvlády, až k formování alžírského „multikulturního" národa. Spadají sem i dvě bolestné události 20. století — válka za nezávislost a válka občanská. Kučera si všímá i současných problémů: sociální a genderové nerovnosti, environmentálních otázek či vlivu náboženství, tedy témat, která rezonují také v českém prostředí. Díky pohledu zdálky zahlédneme v nečekaných souvislostech zblízka sami sebe.

Štěpán Kučera (1985, Jablonec nad Nisou) vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě v Praze, pracuje jako redaktor Salonu, literární přílohy deníku Právo. V nakladatelství Druhé město vydal tyto knihy: sbírku povídek Jidáš byl ufon... a jiné příběhy (2016), romány Projekt Gilgameš (2019; nominace na Magnesii Literu za prózu) a Největší lekce dona Quijota (2021; nominace na Magnesii Literu za prózu), reportážně pojaté prózy Gablonz/Jablonec (2022; širší nominace Magnesie Litery za publicistiku, Kniha roku Libereckého kraje) a Alžírské arabesky (2023) a sbírku rozhovorů s osobnostmi české i světové vědy Jen další konec světa: 33 rozhovorů o antropocénu, „věku člověka" (2024). Jako spoueditor a spoluautor se podílel například na česko-polské antologii Z obou břehů / Z obu brzegów (Nakladatelství Bor; Kniha roku Libereckého kraje 2024). Píše také písňové texty pro libereckého písničkáře Karla Pazderu a kapelu NekrmiT.