Karaoke blues

Evropský film

režie Aki Kaurismäki, Finsko-Německo 2023, 81 min.

Ústřední pár tvoří Ansa a Hollapa. Ansa střídá zaměstnání častěji, než Hollapa hospody. Potýká se s extrémní chudobou. Rozmýšlí se, než investuje poslední drobné, po přečtení dopisu od energetické společnosti vypíná všechny spotřebiče, během práce v supermarketu krade prošlé potraviny, které by se jinak vyhodily. Hollapův démon je alkoholismus. V jeho příběhu zaznamenáváme náznak pověstného paradoxu z Malého prince: „Piju, abych zapomněl, že se stydím, protože piju.“
Pár se setkává v baru během karaoke večera a chvíli jim trvá, než se dají dohromady, v čemž jim nebrání žádný zlý drak nebo hluboká nepřízeň osudu, jako spíš jejich osobní problémy. Příběh není ale na celém filmu to zásadní, čeho si budete všímat. V první řadě vás zaujme laskavý a nenásilný chladivý humor. V druhé řadě aranžmá, kterým se Kaurismäky divákovi občas vysmívá. Vizuál filmu je totiž esteticky "bezčasý" (nejvíce se dá připodobnit 60. letům minulého století), a to včetně vybavení bytů, budov, oblečení postav, podoby dopravních prostředků. Režisér však tyto "retro" prvky staví do záměrného kontrastu vůči době, kdy se film odehrává. Vidíme retro nástěnný kalendář s rokem 2023, staré rádio na stole popisuje krvavou řež na Ukrajině, zábavně působí retro nápisy na obchodech a kavárnách jednoznačně odkazující na současnost (například nápis Internetová kavárna). 

„Jednou, když po mně zase chtěli vypsat desítku mých nejoblíbenějších filmů, poslal jsem jim ten seznam – a pak jsme se s Akim Kaurismäkim smáli, že sedm z těch deseti filmů měl ve svém seznamu i on. Oba tíhneme k Bressonovi a k Dreyerovi, tedy k určitému purismu. Aki mi často vypráví konec nějakého filmu a já mám uhodnout, o který film jde. Taky se dokážeme donekonečna přít o to, zda nejlepší film Roberta Bressona je ‚Muška' nebo ‚Pravděpodobně ďábel'. Aki miluje psy a v jeho prvních filmech se vždycky objevila jeho fenka Lajka. Ve svém starém Cadillacu z roku 1964 mne jednou přijel vyzvednout na helsinské letiště. Bydlel hodinu cesty od letiště a byl nešťastný, protože mu v kabrioletu nefungovalo topení a dveře se nedaly dovřít, uprostřed zimy. Řekl mi, ať si Lajku položím na kolena, abych se zahřál. Takže hustě sněží a já sedím v otevřeném kabrioletu se psem na kolenou. Obraz opravdu v duchu Kaurismäkiho!“ – Jim Jarmusch